Body positivity ti sebelásku nevykouzlí

Často tu mluvíme o tlaku společnosti na náš vzhled a dnes v tom budeme pokračovat. Podíváme se na to, jak a proč vznikl tzv. „průmysl nejistoty“ a proč jsme uvěřily tomu, že naše tělo je projekt, který máme povinnost do konce života optimalizovat, editovat a kontrolovat. Jak z toho ven?

Co se v článku dozvíš:

• Proč je dnes pocit „nejsem dost“ brán za normální
• Průmysl nejistoty a jak značky profitují z tvého studu
• Co se děje s tvým mozkem, když se hodnotíš
• Koncept Body Positivity vs. Body Neutrality
• Jak přestat své tělo hodnotit a začít v něm žít

⏱️ 6 minut čtení

Je normální být nespokojená (?)

„To tílko jak máš ty, bych si nemohla dovolit se svýma faldíkama po porodu...“
„No s těma vráskama musím něco udělat.“
„Čím si zakrýváš šediny? Máš to takový přirozený.“

„To tílko, co máš ty, bych si se svýma faldíkama po porodu nemohla dovolit...“ „S těma vráskama už fakt musím něco udělat.“ „Čím si zakrýváš šediny? Máš to takový přirozený.“

Takový běžný ženský pokec, viď? Jdeme na sushi a minimálně jednou se dotkneme tématu vzhledu. Buď se kritizujeme, nebo máme potřebu nahlas říkat, jak všelijak své tělo a tvář zdokonalujeme. Jak na sobě makáme. Hladovíme po uznání, protože je to sakra únavné – pořád se jen vylepšovat, optimalizovat a kontrolovat.

Nespokojenost s vlastním vzhledem už dnes není odchylkou, stala se kulturní normou. Pokud nejsi nespokojená, jsi v dnešní společnosti v podstatě výjimkou. Sociologické studie tento jev popisují jako „normative discontent“. Tento fenomén pohání hlavně nekonečná zpětná vazba sociálních sítí. Algoritmy nám servírují nereálné standardy přesně ve chvíli, kdy hledáme potvrzení své hodnoty. Výsledkem není úleva, ale prohloubení úzkosti, která nás nutí k další konzumaci obsahu a dalšímu „vylepšování“. Je to smyčka.

Průmysl nejistoty: Tvoje pochybnost, jejich zisk

Nepřekvapivě nás v naší nespokojenosti podporují marketingové kampaně. Přesně vědí, kam zamířit, a hned se ptají: Řešíte první vrásky? Potřebujete zhubnout? Bojujete s pomerančovou kůží? Velké značky často neprodávají produkty, ale řešení na problémy, které dříve neexistovaly. Takže zatímco ty vnímáš svou pleť nebo postavu jako osobní selhání, byznys to vnímá jako zlatý důl.

Profesorka psychologie Renee Engeln, která se dlouhodobě věnuje výzkumu ženské krásy, ve své knize Beauty Sick vysvětluje, že kosmetický průmysl často neprodává krásu, ale stud. Mechanismus je prostý: značka identifikuje (nebo vytvoří) drobnou odchylku od standardu a označí ji za „problém“. Tím v nás vyvolá úzkost, kterou pak „vyléčí“ prodejem produktu. Je to dočasná úleva – hned zítra totiž průmysl definuje novou vadu, kterou budeš muset odstranit.

Výzkum Renee Engeln navíc ukázal fascinující věc: nejsme jen „nespokojené“, ale posedlé pohledem na sebe sama. Tento stav se nazývá sebe-objektifikace. Začínáme své tělo vnímat jako objekt určený k pozorování a neustále se v hlavě sledujeme (říká se tomu body monitoring). Přemýšlíme, jak vypadáme, když mluvíme, sedíme nebo jíme. Tenhle „vnitřní dozorce“ nám bere schopnost prožívat přítomnost.

Experimenty potvrdily, že ženy, které se zrovna srovnávaly s ideály krásy, měly horší výsledky v kognitivních testech. Takže projekt „krása“ nás doslova okrádá o mentální výkon. Mozek zaneprázdněný kontrolou pórů a vrásek prostě nemá kapacitu na řešení komplexních životních úkolů.

Je „body positivity“ řešením?

Když žijeme v módu „Až jednou budu mít takovou pleť/postavu/váhu…“, odkládáme život na neurčito. Tak tím tiše souhlasíme s narativem, že naše reálné, neupravené tělo je nedostatečné. A to je hodně smutný.

Hnutí body positivity se proti tomu sice postavilo s dobrým úmyslem, ale v praxi se pro mnohé stalo jen dalším úkolem na nekonečném seznamu „projektu tělo“. Nutí nás k povinné lásce ke každé strii a každému kilogramu navíc. A přesně v tom je ta past. Stále věnujeme obrovské množství mentální energie tomu, jak vypadáme. A zase nás to chytá do sítě sebe-objektifikace. Zůstáváme tak v roli pozorovatele, který své tělo zvenčí hodnotí.

Body neutrality (tělesná neutralita) zbrojí proti přesvědčení, že naše hodnota je spjatá s tím, jak se nám naše tělo (ne)líbí. Cílem není křečovitě milovat každou svou „nedokonalost“, ale přestat na ně myslet. Tělo není projekt, který má být obdivován, ale funkční nástroj, který tě nese světem. V praxi to znamená, že když se podíváš do zrcadla, nemusíš cítit odpor ani nucenou extázi. Můžeš prostě konstatovat: „Tohle je moje tělo, které mě dneska odnese do práce.“ Můžeš si uvědomit, že tvé nohy ujdou kilometry, tvé plíce dýchají a tvé ruce tvoří fantastický věci. Vzhled v tomto žebříčku hodnot zkrátka ztrácí svou moc.

Jak se v těle zabydlet

Pozitivní a negativní pocity k tělu budou během života přicházet pořád – a to je v pohodě. Můžeš zároveň cítit hrdost na to, co tvé tělo dokázalo (třeba že zvládlo náročný trénink nebo nemoc), a zároveň cítit naštvání, že se už nenarveš do těch riflí. Body neutrality je schopnost nenechat se těmito pocity pohltit a nedělat z nich středobod své identity.

Je to první krok na cestě k opravdové laskavosti. Ta se projevuje aktivní péčí o tělo i ve chvílích, kdy z něj máme špatný pocit nebo když zrovna nefunguje ideálně. Konečnou stanicí totiž není neutralita, ale stav, kdy tělo přestaneme vnímat jako nějaký estetický projekt a začneme ho brát jako funkční domov. Místo, o které pečujeme prostě proto, že v něm bydlíme.

Tak šťastnou cestu domů.

Zdroje:

• Perloff, R. M. (2014). Social Media Effects on Young Women’s Body Image.
• McComb, S. E., & Mills, J. S. (2022). The effect of physical appearance perfectionism and social comparison on Instagram.
• Psychology Today (2025). Unpacking the Perfect Body Myth.
• Engeln, R. (2017). Beauty Sick: How the Cultural Obsession with Appearance Hurts Girls and Women.